OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední den Fluffu se vždy těším na tu jiskřivou atmosféru při závěrečné kapele hlavní scény. To žádný jiný festival nemá. Ale do toho zbývá ještě dlouho. Banda, kterou to dnes startuje, se jmenuje COMCIL OF RATS, já dodávám přízvisko rychle a zběsile. Hardcorem stižení Italové trochu působí tak, že jsou složeni ze dvou tátů a dvou synků. Set začíná s maskou krysy na hlavě zpěváka, ale ta tam moc dlouho nevydrží. Černým koněm tohoto dne jsou Belgičané MONT-DORÉ, kteří hodně zostra kříží screamo a post-rock. Svoji šanci nepromarnili. Set je skvělej, živelnej, intenzivní jako sekyra zaseklá v čele.
Jestliže stan začal hodně zostra, tak na hlavní scéně se začíná pozvolna. SUCH GOLD kombinují pop punk, punk rock a melodický hardcore a po tom, co se mnou udělali MONT-DORÉ, na tohle opravdu nemám náladu, ačkoliv jinak by to bylo skvělé osvěžení. Vracím se do stanu, ale tam se taky moc nedrtí. Dneska tu máme hned několik smíšených nebo holčičích kapel a SMUDJAS jsou první z nich. Hrají nenásilnou a trochu zašpiněnou punkovou garáž, která má svoje kouzlo, takže zůstávám a vyčkávám při nich na feministické komando PETROL GIRLS. To zaujme zpěvačkou, která má tričko „FUCK MACH BULSHIT“, říkám si, že je to od britské kapely celkem hluboká znalost poměrů v České republice, když tu náhle volné tričko odhalí i písmenko „O“. PETROL GIRLS mají rockový základ, ale hodně uřvanou dívku v čele, takže z toho nakonec je další melodická punk-rocková jízda. Začínám si zvykat na nenásilný a pohodový nedělní začátek programu.
Na nich skvěle navazuje švédská NO OMEGA. Za bicími týpek, tkerý mi ze všeho nejvíc připomíná Vulkána ze Star Treku a to nejen tím jak vypadá, ale tím jak chodí, mluví, … zkrátka vším. Stále mám tendenci se koukat na jeho uši, jestli náhodou nejsou trochu do špičky. Navíc ho poslední dobou vídám celkem často, protože se mi zdá, že hraje snad v každé druhé švédské screamo kapele. NO OMEGA tedy nejsou úplně screamo, spíše hodně syrová hardcorová temnota, co se valí stanem a ničí vše v dohledu. Jako řidič s nimi jede Jacopo, zpěvák z italských ØJNE a samozřejmě si stříhá i hostovačku.
A pak už tu máme hlavní trháky dneška a pro mnohé i celého festivalu. BLACK HEART REBELLION. Kapela, která ušla celkem dlouhou cestu a proklestila se k velmi specifické a osobité formě. Ta stojí na post-rocku, ambientu, špetce hardcoru a možná i country. Nejsem si tak docela jist. Tahle kapela je neuchopitelný měňavec. Meditativní set ještě víc zklidňuje tep festivalu, mlhostroje jedou na plný výkon a ze scény proudí nespecifikovatelná tajemná energie.
NEIGHBORHOOD ve stanu připomínají betonové základy festivalu. Čistokrevný nesmlouvavý hardcore. Tady nejsou kompromisy. Stagedivuje se spouští s neuvěřitelnou intenzitou a u mikrofonu se střídají lidi z publika. Stan ale také praská ve švech, takže cílím na hlavní scénu, kde také začíná být dosti plno. Je tu jedna z kapel, která v minulosti na Fluffu málem zbořila stan. Tou jsou black metaloví OATHBREAKER. Zpěvačka v černém rozevlátém čatu vypadá jako vznášející se duch, kytaristé startují chaoticky hardcorové riffy potažené černočerným suknem a začíná jeden z nejlepších setů festivalu. Několik vad na kráse, na začátku nefunguje PAčko, ve kterém beztak celý festival podivně praskalo, u první skladby je totálně zazděn zpěv. Jinak naprosto prdel nakopávající set.
A v blackmetalovém experimentování budeme pokračovat. Američané OLD SOUL se už chystají ve stanu. I když. Black metal se to asi nazývat opravdu nedá, žádná blackmetalová kapela nemá kytaristu, co hraje bosky ve spodním prádle a zpěváka, který nejvíce připomíná nahrbeného trpasličího intelektuála. Atmosféru to ale má, dav si bere kytaristu a nechává ho plout. Na hlavně scéně chvilku přihlížím setu BLACKLISTED, ale na hardcore vydávající pod Deathwish mi to přijde trochu bezzubé.
To ARCHIVIST ve stanu jsou zcela jiná liga. Tato britsko-rakousko-německá banda je potomkem FALL OF EFRAFA, což už trochu definuje i žánr, který razí. Pomalý buldozer, co před sebou hrne bažinu. Nemilosrdně rozervané, pro jistotu i s ženským vokálem, aby se řev hlouběji zavrtal do mozku. Navíc skvělé kytarové melodie. Tohle fakt chytlo za srdce, další epický vrchol festivalu.
A už toho moc nezbývá, říkám si, když jdu na RVIVR, předposlední kapelu velké scény. Tihle Amíci jsou další holčičí skupinou, kterou tu dnes máme. No holčičí. Kytarista je hodně chlupatej medvěd, ale má alespoň minisukni. Jejich punk-rock je ta nejlepší jízda z tohoto ranku v letošním ročníku Fluffu, spolu s pozvolna zapadajícím sluníčkem a pohodovou atmosférou tvoří neopakovatelnou pozitivní náladu, kterou se na Fluffu podařilo vykřesat jen pár kapelám.
Oproti tomu je další americká kapela trochu propadákem. Tím hůř, že uzavírá velkou scénu. CULTURE jsou devadesátková straight edge metalcore mordparta z Floridy se dvěma obrovitými kytaristy, ale ať dělají, co dělají, nedaří se jim vykouzlit tu energii, kterou většinou účinkující uzavírající nedělní den na velké scéně mívají. Tuto nespecifikovatelnou auru si RVIVR odnesli sebou.
O to víc mě těší, že jsem si chuť spravil u domácí kapely, ve kterou jsem hodně věřil. RUTKA LASKIER rozsekala konec Fluffu na malé kousky a stala se jedním z hajlajtů dne. Zopakoval jsem si atmosféru, kterou jsem před lety zažil z druhé stranu v Psytentu sám. Atmosféru, kdy lidi v extázi ukrajují centimetr po centimetru kapele prostor, aby nakonec byli všude mezi hudebníky a vytvořili naprosto extatické spojení hudebníků a publika. To co dokáže RUTKA, skvěle popsal Ondra z MADE BY THE FIRE. "Vzít všechno, co na této hudbě miluješ a zahrát ti to." Vybavují se mi při nich RAEIN a mnoho dalších kapel, který miluju. Jeden ze zásadních koncertů letošního Fluffu. Kdo nebyl, může litovat. Bylo to velké, skvělé, nabíjející. Poslední kapela Fluffu pro mě tedy přeci jen ten šmrnc, kdy všechno lítá vzduchem měla, jen jí nebyla americká legenda, ale pětka kluků, co jsou ochotni na poslední koncert RAVELIN 7 projet celou republiku. Díky!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.